El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Středa, 10. 9. 2014., 3. den: Zubiri Cizur Menor, 28,9 km, 1 geokeška
Deník tohoto dne jsem už nestačil do mobilu zapsat, protože ten večer, v Cizur Menor, v hospodě Tremendo mi při nahrávání fotek na Facebook displej mobilu vyhasl a vícekrát se už nerozsvítil. Mobil se mi neporouchal z nevysvětlitelného důvodu, v listopadu 2013, nedlouho po prvním Caminu mi totiž při jedné třídenní tůře (98 km) v Maďarsku poslední den pořádně zmokl, uvnitř nastal zkrat, a ten tempak nadělal pořádnou paseku. Nicméně jsem po dokonalém vysušení zjistil, že kromě displeje všechny funkce telefonu zůstaly zachovány. V servisu chtěli vyměnit nejen displej ale i základní panel a to prakticky za cenu nového mobilu. Obrátil jsem se tey raději na jednoho kolegu, který mi mobil jako zázrakem opravil. Nechtěl za to žádné peníze, tak jsem mu za to namaloval obraz, jednu oblíbenou krajinu z cesty. Zázrak -znovu fungující telefon- vydržel celých osm měsíců. To, že se porouchal právě teď, kdy jsou mi jeho služby nejvíce zapotřebí, to jen potvrzuje neomylnou platnost Murphyho zákona.
Ze Zubiri jsme odcházeli v pohodě. Na další trase je totiž albergů už dostatek a kromě toho, většina lidí má namířeno do Pamplony, kde je míst k přenocování dostatek. Cestou se mi podařilo identifikovat místo, kde jsme vloni s Emilem zabloudili a v dešti se na strmém svahu mezi dvěma divokými toky dostali do tísnivé situace. Trasa Camina v těchto místech vede podél občas divoce se valící, jindy zas tiše tekoucí řeky Arga. Často po mostech přecházíme z jednoho jejího břehu na druhý. U vesničky Irotz jsme se na chvíli posadili do Horno de Irotz, krčmy s fantastickou atmosférou, kde jsem si dopřál dvě porce tapas a pivo.
Zakrátko jsme dorazily do Zabaldiky, kde měla Eva sto chutí přenocovat vedle kostela, v jehož věži jsem vloni ozvučil nejstarší zvon Navarry. Na zdejší alberg mám vůbec moc hezké vzpomínky. Chvíli jsme si tam poseděli na lavičce. Čekal jsem jak se Eba rozhodne. Po krátkém přemítání uznala, že rozumnější bude pokračovat. Vždyť jsme ušli teprve 12 km.
Zanedlouho poté, v místech kde byl vystavěn odpočinkový park a kde se stezka na čas odklonila od silnice jsem na strmém svahu objevil další geokešku. Pomalu jsme dorazili do Arre, ke středověkému mostu, vyfotili se a na jeho druhém konci zašli do kostela, dali si razítko do Credentialu a pokračovali po ulicích Arre, Villavy a a Burlady, tvořícími předměstí Pamplony. Bylo vysloveně vedro. V parku Vysoké školy zemědělské v Burladě jsme si odpočinuli, sundali boty a já i košili, aby trochu uschla a provětrala se. Eva si lehla na lavici a se zavřenýma očima si užívala sluníčka.
Konečně jsme dorazili k branám Pamplony. Prohlédli si tam ulici, ve které každý rok, během svatofermínských oslav od 7. do 14. 7 probíhají býčí běhy a pak už jsme hledali cestu ven z města. Jen na chvíli jsme se zastavili u jedné studny se studenou a chutnou vodou. Na kraji města, kde se nachází univerzitní čtvrť nám šla naproti spousta studentů, a téměř každý nás zdravil hlasitým "Buen Camino", což jsme si, podle mého mínění vysloužili především díky Evině hluboké dekoltáži, do níž byla její prsa díky ramínkům ruksaku doslova napěchována.
Velké teplo nás sice trápilo i nadále ale Cizur Menor se pomalu blížilo, do cíle nám scházelo asi 5 km, hory už byly daleko za námi, měli jsme proto dobrou náladu. Bavili se tipováním, jestli nám následující protijdoucí studenti popřejí Buen Camino, nebo ne. Když nás pak jeden cyklista minul bez pozdravu, Eva poznamenala: "mrzák jeden, nepozdravil, měla jsem mu vrazit hůl do drátů kola" :D.
V Cizur Menor, v domě maltézského řádu se nám dostalo vřelého přijetí, jež Eva ještě zvýraznila tím, že z večeře, kterou nám přichystala, se dostalo i hospitalerovi. V ledničce jsem objevil litrovou láhev piva, kterou se Eva se sice zdráhala ji použít, ale hospitalero horlivě přikývl - je naše.
Zatímco se naše šatstvo na dvoře pěkně sušilo, zašlli jsme si do již zmíněné hospody na další pivo a tam jsme narazili na Frantu i Violu a další poutníky. Přisedli jsme k nim a nakonec nám z vedlejšího stolu někdo daroval nedopitou, v podstatě ale téměř plnou láhev vína, kterou jsme to setkání pěkně zapili. Při odchodu jsme se u šenku fotili nejen s bustou Hemingwaye, který tu prý často pobýval, ale taky s jedním štamgastem, který se během focení postaral o dobrou náladu.
Tu jsem já měl bohužel jen částečně. Byl jsem mrzutý kvůli porouchanému telefonu. Věděl jsem, že mi bude hrozně chybět. Vlastně ani ne tak samotný telefon, jako všechny ty vestavěné funkce (fotoaparát, GPS, mapa, záznamník, atd.) jejichž pomocí jsem fotil, psal deník, dělal hlasové záznamy, hledal geokešky, orientoval se na mapě, denně registroval vlastní trasu, díval se kde a v jakém albergu budeme trávit následující noc, atd. Byl jsem rozhodnutý, jakmile se naskytne příležitost, koupit si okamžitě nový. Současně jsem ale věděl, že to nebude jednoduché, jelikož Burgos další velké město, je odtud 210 km a to tedy znamená , že zhruba 7 až 8 dní budu bez telefonu.